Pavlína Plicová

Pavlína Plicová

Pavlíno, ty jsi v Miráklu relativní nováček. Prozradíš nám, jak ses k této práci dostala a co všechno děláš?

K práci v Miráklu jsem se dostala přes svého koně – Salgada. Hledala jsem totiž fyzioterapeuta, který by mi ho dal dohromady po fyzické stránce. Nikdo toho nebyl schopen, až konečně Kačka – ředitelka Miráklu. Ohromila mě svým přístupem, jemností a funkčností své metody, kdy vlastně zdánlivě nic velkého nedělá (na rozdíl od jiných fyzioterapeutů a chiropraktiků), ale funguje to neuvěřitelně a navíc trvale. Volala jsem si jí k Salgimu zhruba každého půl roku. Později za námi začala jezdit i se svým, nyní už manželem, Jirkou. Dávali mi rady a podněty k zamyšlení týkající se práce s koňmi. Zanedlouho se mě při nějaké návštěvě zeptali, zda nehledám práci, že by se jim někdo jako já hodil do týmu. Tehdy jsem na to nebyla připravená, ale zhruba po roce jsem se odhodlala ke změně a šla do toho. Popravdě, nikdy by mě nenapadlo, že budu pracovat s hendikepovanými dětmi. Netušila jsem, že by to mohla být moje „parketa“. Ale asi právě tím, že je nelituji a beru je takové, jaké jsou, tak nám to společně jde moc hezky. 

Moje práce jakožto hlavní trenér a vodič koní obnáší kromě účasti na pobytech a všech terapeutických aktivitách péči o koně. To znamená jejich krmení, rozvážení sena po tracku, trénování. Pak určitý úklid společných prostor, kontrola a údržba pomůcek a vybavení, objednávky vybavení a krmení. A také další záležitosti jako je například kontrola koní po zdravotní stránce, hlídání termínů různých veterinárních vyšetření. Většina z toho je pro mě samozřejmost, ale mít všechno v hlavě i v době pobytu, kdy pracujeme téměř 12 hodin denně, je velmi náročné. Nemluvě o tom, že máme velmi různorodé stádo a každý kůň má svoje individuální potřeby. A navíc, péče o koně nezná pracovní dobu. Prostě když je něco potřeba, tak se to musí udělat. A je jedno, zda-li zrovna probíhá pobyt, je víkend nebo státní svátek.

Víme o tobě, že jsi se do Bohuslavic i přestěhovala. Co tě k tomu vedlo?

Věděla jsem, že tato práce nebude na 8 hodin denně, že to bude spíše takový životní styl, a tak mi bylo jasné, že dojíždění nepřipadá v úvahu. Tím spíš, že jsem byla zvyklá se x-krát do týdne věnovat svému koni. A to by prostě nešlo, když bych v Bohuslavicích byla jen v době pobytu.

Jaký je tvůj vztah ke koním? Co pro tebe znamenají?

Můj vztah ke koním se v poslední době hodně mění. S koňmi jsem byla pravidelně v kontaktu od svých 17 let. V té době jsem chtěla na koni jezdit, společně podnikat výlety do přírody a občas vyrazit i na nějaké závody. Vše bylo spíše na rekreační úrovní. Pak jsem ale potkala Salgiho a začala se o něj starat. Tehdy jsme mu říkali Šuplík - byl to takový můj mazlíček - trochu rozmazlený, trochu vycepovaný, ale byl to můj parťák v těžkých časech.

Tehdy jsem o tréninku koní moc nevěděla. Dělala jsem, co jsem si myslela, že je správné. Jen jsem tak nějak intuitivně tušila, že by to mohlo jít i jinak a lépe. Dnes už vím, že kůň je bytost jako člověk nebo jakékoliv jiné zvíře. Má vlastní názory, myšlení a cítí jemné energie. Koně jsou hodně vnímaví a když s nimi člověk pracuje, tak vnímají i to, jak se člověk cítí, jakou má náladu, jestli ho něco bolí, kolik má v sobě napětí nebo tlaku. A to všechno má vliv na společnou komunikaci. Pomalu získávám určitý odstup a snažím se nemít koně jako svého “mazlíčka”, ale vnímat ho jako samostatnou bytost, od které se lze učit. V hipoterapii je potřeba úplně jiný přístup. Žádné osvědčené a ověřené metody trénování koní moc nefungují, nebo ne zcela. Tady je potřeba koně hodně vnímat. A také vnímat sebe a daný okamžik. Člověk se vlastně neustále učí.

Jak se vypořádáváš s psychickou zátěží, která je s prací s dětmi, které na hipoterapii jezdí, spojena?

V poslední době chodím běhat. To mi hodně pomáhá uvolnit určité napětí, které se nahromadí při práci. Pak se také snažím na sobě pracovat. Právě díky koním dokážu lépe rozpoznat proč dané napětí vzniklo a můžu s ním o to lépe zacházet. Také jsem zjistila, že mi pomáhá o věcech a problémech mluvit otevřeně s přáteli a kamarády. Většinou se z každé situace dá nějak poučit pro příště a někdy se stačí jen vypovídat.

Koním se věnuješ i ve svém volném čase, prozradíš nám o tom více?

Dříve jsem jezdila na skoková soustředění pod vedením Marka Kluse, špičkového českého parkurového jezdce, ale co jsem změnila práci a přestěhovala se, tak na to nějak nezbývá čas a energie. Ale skákat mě baví. Snad se k tomu zase dostanu. Na co si ale čas vždy najdu, jsou vyjížďky s koněm do přírody, protože ty miluji. Jsou takovým odreagováním jak pro mě, tak i pro koně.

Jaké je trénovat hiporehabilitačního koně? Liší se to od “běžného” tréninku koní?

Ha. Toto je velmi “trefná” otázka. Už jsem to zmínila výše, že zde běžné metody tréninku koní moc nefungují. Nebo nefungují tak, jak bychom potřebovali. Nejde srovnávat trénink parkurového nebo drezurního koně s koněm hiporehabilitačním. Protože ti první jedou na výkon. Jedna věc je koně něco naučit a druhá je, jestli to bude chtít dělat sám od sebe. Zkuste se zeptat sami sebe – jak vnímáte, když uděláte něco naučeně a když něco opravdu chcete udělat od srdce? Co má větší přínos? Když se kůň nacítí na dítě a dá do toho část sebe, tak je to pro nás největší odměna, protože právě tehdy skutečně dochází k léčení. U nás je trénování hodně o navnímávání a poznávání. Když bych šla do čísel, takových 70 % tréninku našich koní je práce na nás lidech a těch zbylých 30 % na koni.

Možná bych ještě zmínila jedno jméno - Klaus Ferdinand Hempfling. Jeho způsob tréninku koní je jedinečný a řekla bych, že právě pan Hempfling hodně pracuje na sobě a čitelnosti svého těla spíše, než aby koni říkal, jak se má hýbat.

Na obtížnost tréninku má vliv také to, zda pracujete s koněm “syrovým” - tedy od hříběte nebo s koněm, který již má nějakou psychickou zátěž.

Je něco, co bys vzkázala lidem, kteří třeba přemýšlejí o tom, že by pracovali jako trenéři nebo vodiči koní v hipoterapii?

Je to velmi náročná práce, ale pokud jste někdo, kdo má chuť a motivaci pracovat na sobě, tak jste na správném místě. Tedy – tak se to dělá tady u nás v Miráklu. :-)

Pavlíno, moc a moc děkujeme tobě i všem ostatním, kteří se staráte o koně, že tomu věnujete takovou spoustu času, lásky, péče a energie. Bez lidí jako jsi ty by to nešlo. Moc si toho všichni vážíme a nejvíce rodiče dětí, kteří k nám jezdí.